Posádka CZ vozu:     řidič T. Holenberk a 3 studenti z Pražské ČVUT
místo:                          Nickelsdorf, Rakousko,
Datum akce:              10.11. 2015.
Směřuji v naloženém náklaďáku s dalšími třemi dobrovolníky do tábora v Rakousku,
kde je nyní soustředěno velké množství uprchlíků ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu.
Kromě nich je zde mimo jiné asi i 90 Maročanů a 25 Alžířanů.

Naše velké nákladní auto je materiálem naplněno až po střechu. Máme potraviny, ovoce,
teplé oblečení, balenou vodu, hygienické potřeby, léky, boty, přikrývky a.j.
Hledáme nějakého odpovědného šéfa, kterému materiál chceme předat.
Miro obchází už asi potřetí celý objekt a nikde nikdo. Odtud ho posílají tam,odtamtud
zase jinam. Pak to vzdává. Vyložme to do skladu, navrhuji. Zkoušíme, ale
sklad je samozřejmě zamčený. Tak pár krabic vykládáme na betonovou plochu, vždyť
je celkem příjemně, nemrzne,  snad to rozdáme uprchlíkům přímo my a na místě.
Voláme na děti, aby si první vybrali hlavně ovoce a sladkosti.
Odmítají
. Máme tyčinky a čokoládu české výroby a oni trvají na Milka,
kinder vajíčkách a tyčinkách z Německa, Mars, nebo Bounty odjinud..
No - neuspěli jsme ...nemáme.
To nic, říká smutně Katka, možná je to náhoda.
Zkoušíme to s ovocem. Jablka a hrušky se nechytají, prý by rádi banány a
ananasy. Začínáme být nejistí. Trička dětského oblečení máme také
množství. Všechny jsou nové. Věnovala to jedna slovenská společnost,
zabývající se jejich dovozem z Itálie. Jsme v koncích. Jelikož nemáme
značkové Addidasy a Pumy, děti je pohrdavě odsouvají stranou. Stejně
dopadly i tenisky z Turecké produkce.
Co byste teda chtěli,
ptá se Michal jednoho z dětí, které nás překvapilo velmi dobrou
angličtinou. Nejprve trošku ostýchavě, ale pak už sebevědomé chalanisko
říká. Mobily i s kreditem. Ať víme trochu surfovat na internetu a zavolat
domů, jak se máme. Nebo ještě lépe tablety, ty se dají použít univerzálně. A
kam chcete jít v Německu? Já do Mnichova, říká téměř dospělý chalanisko. Mám
rád fotbal, chci chodit na Bayern. Ty by si měl hlavně chodit do školy,
oponuje mu Mišo. Klukovi se zdála představa chození do školy natolik směšná,
že se začal upřímně řehtat. Nač do školy? Vždyť dostaneme podporu skoro  
1.800, €
z toho nádherně každý vyžijem!
Ale co chceš v Německu později dělat?
Zkouší Mišo dále.
Nic. Když nám
přestanou vyplácet po třech letech podporu, půjdeme do Nizozemska,
Švédska, Norska nebo Anglie a tam zase 3 roky na dávkách vydržíme.

Pracovat nebudeme, není proč.

Začínal jsem si klást otázku, zda jsme s materiálem na správném místě.
A vy jste
odkud, ptáme se chalaniska, asi tak ve věku 20 let, který stál poblíž se
svým otcem a zřejmě mámou. Z Maroka, říká s úsměvem. Tak to jste museli
obrovský kus cesty, dokud jste se sem dostali, uklidňuje sám sebe. No, jak
se to vezme, odpovídá. Letadlem z Casablanky přes Istanbul do Bělehradu a
odtud již taxíkem na chorvatské hranice
. Po 8 hodinách ve vlaku jsme
vystoupili tady v Nickelsdorfu, láme perfektní francouzštinou název svého
momentálního bydliště. Zde budeme asi 3 dny a přijede pro nás rodina z
Paříže. Oni tam žijí už asi 30 let. Je to bratr mojí mámy. Budeme u nich na
začátku bydlet a požádáme o sociální výpomoc. Z té se tam dá skvěle vyžít.
Nastudoval jsem si to už tehdy, když jsme začali připravovat náš odchod do
některé evropské země. Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko a Slovensko jsme
vyloučili už na začátku, říká s úsměvem, který je znakem profesionální
přípravy jeho rodiny na vtrhnutí do Evropy.
Všichni čtyři členové
naší humanitární výpravy jsme se začali nechápavě
ohlížet ....
No nic, zavelel Mišo po trapném, možná 5 minutovém mlčení.
 
Dáváme pokyn Tomášovi ať nastartuje náklaďák.
Velice zklamaní a naštvaní nasedáme do nevyloženého auta a rychle odsud padáme!

Snad někde na zpáteční cestě potkáme Cigány, bezdomovce nebo jiné chudáky.
Ti si náš humanitární materiál určitě rádi rozeberou a nebudou ohrnovat rypáky.  

S pozdravem Ing. Jiří Hubáček, Project Manager

Formy Tachov s.r.o. Oldřichovská 1437 CZ 347 01 Tachov